Dříve, asi před 10 000 lety, se tito koně probíhali na území dnešní Euroasie ve stádech. Stádo se většinou skládalo z několika klisen s hříbaty, jednoho vůdčího hřebce a jedné vůdčí klisny. Vůdčí klisnou byla ta klisna, která byla ze stáda nejstarší a stádo vedla, zatímco hřebec ho ochraňoval. Mladí hřebci, kterým byl asi rok, byli od stáda odehnáni vůdčím hřebcem.
Postupem času však byl tento druh vytlačován do střední Asie. Jeho ústup zavinil lov, ale také, a to předevší, pastevci, kteří potřebovali pastvu a vodu pro vlastní stáda. Kůň Převalského byl loven už před desítkami let pračlověkem, který zanechal jeho portréty na stěnách jeskyní. Poprvé koně Převalského popsal ruský cestovatel Nikolaj Michailovič Przewalskij v sedmdesátých letech předminulého století. Dnes se tento kůň vyskytuje pouze v zoologických zahradách.
Je celkem malý, ale vyhlíží hruběji, než někteří jiní koně. To nejspíš způsobuje silné podsadité tělo s krátkýma nohama a mohutným krkem. Hlava je poměrně velká. Nos a huba jsou široké a mají často světlejší barvu než ostatní srst. Na zádech má úhoří pruh a kohoutek je málo výrazný. Hříva je krátká a štětinatá, ocas dlouhý téměř na zem s jemnými žíněmi, které jsou krátké u kořene. Srst je v zimě dlouhá a vlnitá.
Kůň Převalského mohl bát v přírodě viděn naposledy v roce 1968. Naštěstí se ale tento druh divokého koně podařilo zachránit, i když teď žije jen v zoologických zahradách.Velký podíl na jeho zachování má zoologická zahrada v Praze, která vede mezinárodní plemennou knihu. V této zoologické zahradě se podařilo odchovat již 150 hříbat. Počet koně Převalského stoupá, a tak se začíná uvažovat o jeho vypuštění zpět do přírody.